AI jako nástroj svobody: proč se stát bojí autonomního jednotlivce

Umělá inteligence se dnes nejčastěji řeší jako nástroj produktivity. Pomůže napsat text, shrnout dokument, vytvořit analýzu, připravit kód, zrychlit práci nebo ušetřit čas. Jenže tím se na AI díváme jen z jedné, poměrně úzké strany. Mnohem zajímavější otázka zní: co se stane ve chvíli, kdy běžný člověk získá nástroj, který mu pomůže lépe rozumět světu, právu, smlouvám, byrokracii, technologiím i vlastní práci?

Právě v tom je AI jako nástroj svobody politicky výbušná. Ne proto, že by sama o sobě automaticky přinášela svobodu. Technologie není morální bytost. Je to páka. A každá páka mění poměr sil podle toho, kdo ji drží. V rukou jednotlivce může AI znamenat větší samostatnost, lepší orientaci, levnější vzdělání, rychlejší tvorbu, jednodušší podnikání a silnější sebeobranu proti složitosti systému.

To je také důvod, proč se kolem umělé inteligence tak rychle objevuje jazyk regulace, bezpečnosti, rizik a kontroly. Část těchto obav je legitimní. AI může být zneužita k podvodům, manipulaci, deepfake obsahu nebo automatizovanému dohledu. Jenže z existence rizika ještě neplyne, že má být samotná schopnost jednotlivce předem podezřelá.

Skutečný spor o AI proto není jen technologický. Je to spor o vztah mezi člověkem a mocí. Má občan dokazovat, že smí používat nástroj, který ho dělá schopnějším? Nebo má stát dokazovat, proč mu v tom smí bránit? Právě tady začíná pohled Presumpceviny: ne jednotlivec má nést presumpci rizika, ale moc má nést důkazní břemeno své regulace.

AI není jen technologie. Je to zlevněná kompetence

O umělé inteligenci se dnes mluví skoro všude. Jedni ji berou jako revoluci, druzí jako bublinu, další jako hrozbu pro pracovní místa. V běžném použití se ale nejčastěji řeší hlavně produktivita. AI napíše návrh textu, shrne dlouhý dokument, pomůže s kódem, připraví osnovu, vygeneruje nápady nebo urychlí rutinní práci. To je užitečné, ale není to to nejdůležitější.

Důležitější je, že AI zlevňuje kompetenci. Člověk, který dřív potřeboval pro spoustu věcí specialistu, dnes často získá první použitelnou orientaci sám. Neznamená to, že se z něj stane právník, vývojář, analytik, učitel nebo podnikatelský konzultant. Znamená to, že nemusí začínat z úplné nuly. A mezi „nevím vůbec nic“ a „mám první použitelný rámec“ je obrovský rozdíl.

Když člověk dostane složitý úřední dopis, AI mu ho může přeložit do srozumitelné řeči. Když má před sebou smlouvu, může si nechat vysvětlit riziková ustanovení a připravit otázky pro právníka. Když chce založit malý projekt, může si udělat první plán, web, textaci, strukturu nabídky nebo jednoduchou automatizaci. Když narazí na politické tvrzení, může si nechat dohledat souvislosti, porovnat argumenty a lépe rozlišit, kde končí fakta a začíná manipulace.

Tohle není malá změna. To je posun v tom, co jednotlivec zvládne bez prostředníka. AI nedává člověku vševědoucnost, ale dává mu praktickou páku. A ve společnosti, kde je velká část moci postavená na tom, že člověk nerozumí pravidlům, jazykům, formulářům, technologiím a odborným systémům, je taková páka politicky citlivá.

Stanford AI Index 2026 ukazuje, že AI už není okrajová záležitost pro technologické nadšence. Používání AI v organizacích výrazně vzrostlo a generativní AI se během několika let dostala k obrovskému množství lidí. McKinsey odhaduje potenciál generativní AI v bilionech dolarů ročně a IMF upozorňuje, že v rozvinutých ekonomikách může AI ovlivnit velmi významnou část pracovních míst. Jinými slovy, nejde o hračku. Jde o infrastrukturu nové schopnosti.

A právě v tom je politická podstata AI. Kdo reguluje nástroje schopnosti, reguluje i to, kdo smí být schopný.

Stát netěží z hlouposti. Těží ze závislosti

Bylo by jednoduché říct, že stát chce hloupé občany. Jenže to je příliš zjednodušené. Mnohem přesnější je říct, že stát těží ze závislosti. Nepotřebuje, aby byl člověk nutně hloupý. Stačí, když je zahlcený, unavený, nejistý a odkázaný na výklad systému.

Moderní stát není postavený jen na donucení. Je postavený také na složitosti. Daňový systém je složitý. Právní systém je složitý. Regulace podnikání je složitá. Sociální systém je složitý. Úřední komunikace je často psaná jazykem, který běžného člověka nevede k porozumění, ale k poslušnosti. Člověk pak nepotřebuje jen pravidla znát. Potřebuje někoho, kdo mu vysvětlí, co vlastně smí, co musí, čeho se má bát a jaký formulář má vyplnit.

Složitost vytváří závislost. Kdo nerozumí pravidlům, nebrání se. Kdo nerozumí dopisu od úřadu, často raději ustoupí. Kdo nerozumí daním, platí nejen daně, ale i další lidi, aby mu vysvětlili, kolik má státu odevzdat. Kdo nerozumí právu, často ani nepozná, kdy má pravdu. A kdo nerozumí technologiím, může velmi snadno přijmout digitální dohled jako běžnou součást života.

AI do tohoto prostředí vstupuje jako rušivý prvek. Ne proto, že by odstranila všechny odborníky nebo nahradila lidský úsudek. Ale proto, že člověku dává první oporu. Může mu vysvětlit text, připravit protiargument, rozebrat smlouvu, navrhnout postup, přeložit zdroj, sepsat námitku nebo vytvořit základní plán. Člověk se stále může mýlit. Ale už není tak snadno bezmocný.

A to je důležité. Rozdíl mezi člověkem, který se může aktivně mýlit, a člověkem, který je pasivně veden systémem, je rozdíl mezi dospělým jednotlivcem a spravovaným objektem.

Stát nemusí zakazovat myšlení. Stačí, když je myšlení drahé, únavné a institucionálně zprostředkované. AI tuto bariéru snižuje. A tím sahá na jeden z tichých základů byrokratické moci.

Proč je autonomní jednotlivec pro systém nepohodlný

Autonomní jednotlivec není člověk, který nikoho nepotřebuje. To by byla karikatura svobody. Svobodný člověk spolupracuje, obchoduje, učí se od ostatních, využívá služby a dobrovolně vstupuje do vztahů. Rozdíl je v tom, že pro každý krok nepotřebuje povolení, výklad, razítko nebo institucionální vedení.

Autonomní jednotlivec se umí učit. Umí si ověřovat informace. Umí používat nástroje. Umí si vytvořit vlastní publikační kanál, jednoduchý produkt, web, analýzu, právní orientaci nebo pracovní systém. Umí si zvyšovat vlastní kompetenci bez toho, aby čekal na formální certifikaci. A hlavně umí klást lepší otázky.

To je pro řízenou společnost nepříjemné. Ne proto, že by takový člověk automaticky někomu škodil. Ale proto, že je méně závislý. Nepotřebuje tolik prostředníků. Nespokojí se tak snadno s frází „tak to prostě je“. Když mu někdo předloží složitý dokument, nemusí jen přikývnout. Když slyší politický argument, může ho rozebrat. Když narazí na úřední překážku, může hledat postup. Když chce tvořit, nepotřebuje vydavatele. Když chce podnikat, nepotřebuje velký kapitál na první krok.

AI tak neohrožuje společnost tím, že by z lidí dělala bezohledné solitéry. Ohrožuje spíš pohodlí struktur, které si zvykly, že člověk je pomalý, zahlcený a odkázaný na předem připravené kanály.

V tom je dobré být přesný. Nejde o to, že by každý úředník, politik nebo regulátor seděl v kanceláři a plánoval, jak lidem vzít svobodu. Systémy často fungují bez jedné zlé centrální postavy. Mají svoje incentivy, vlastní jazyk, vlastní strachy a vlastní pud sebezáchovy. A každý systém, který je postavený na správě lidí, má přirozený problém s nástroji, které lidem umožňují spravovat větší část života samostatně.

AI neříká člověku, že nepotřebuje realitu. Říká mu, že se v ní může začít lépe orientovat sám. A to je mnohem větší změna, než se na první pohled zdá.

Regulace přichází jako jazyk bezpečnosti

Rizika AI jsou reálná. Tohle je potřeba říct hned, protože jinak by celý argument působil lacině. AI může pomáhat podvodníkům, vytvářet deepfaky, automatizovat spam, zesilovat sociální inženýrství, vyrábět falešné identity, manipulovat veřejnou debatu nebo pomáhat při kybernetických útocích. Stejně tak může posílit korporátní i státní dohled. Neexistuje důvod tato rizika bagatelizovat.

Jenže existence rizika automaticky neznamená legitimitu preventivní kontroly všeho. To je přesně místo, kde se svobodný pohled rozchází se správcovským pohledem na společnost.

Svobodný princip je poměrně jednoduchý: trestej konkrétní škodu. Podvod, vydírání, krádež identity, porušení smlouvy, zásah do práv druhého, neoprávněné použití cizích dat nebo konkrétní agresi. Ale nepovažuj samotnou schopnost za vinu. Nástroj není totéž co čin. Možnost škody není totéž co škoda. A riziko není automaticky mandát k plošné kontrole.

Správcovský stát má jiný instinkt. Když se objeví silný nástroj, začne ho popisovat jazykem bezpečnosti. Vytvoří kategorie rizik, povinnosti, výjimky, kontrolní orgány, sankce, metodiky, certifikace a compliance procesy. Někdy z dobrých důvodů. Někdy z přehnané opatrnosti. A někdy proto, že každá nová regulace zároveň rozšiřuje prostor, ve kterém může moc rozhodovat.

To je důležité rozlišení. Kritika regulace AI neznamená, že člověk obhajuje podvody, deepfaky nebo kybernetické útoky. Znamená pouze to, že odmítá obrácení důkazního břemena. Jednotlivec nemá být podezřelý jen proto, že používá silný nástroj.

Nůž může krájet chleba i někoho zranit. Auto může převážet rodinu i zabít člověka. Šifrování může chránit novináře, podnikatele i zločince. Internet může šířit vzdělání i propagandu. Bitcoin může chránit úspory i sloužit k nelegálním transakcím. U každé silné technologie platí totéž: otázka není, zda může být zneužita. Otázka je, zda kvůli možnosti zneužití smíme předem podezřívat pokojné použití.

EU AI Act: ochrana občana, nebo nová vrstva povolení?

Evropský AI Act je první velký horizontální regulační rámec pro umělou inteligenci. Oficiálně má chránit bezpečnost, zdraví, základní práva a důvěru v AI systémy. V platnost vstoupil 1. srpna 2024 a jeho povinnosti se spouštějí postupně. Některé zákazy a obecné povinnosti začaly platit od 2. února 2025, pravidla pro general-purpose AI se začala uplatňovat od 2. srpna 2025 a většina hlavních pravidel má dopadat na trh postupně v dalších letech.

Na papíře vypadá část AI Actu rozumně. Zakázat sociální scoring, manipulativní systémy nebo některé formy zneužívání zranitelných osob dává smysl. Stejně tak je pochopitelné, že se řeší biometrie, prediktivní policing, rozpoznávání emocí na pracovištích nebo ve školách a další oblasti, kde AI může velmi rychle zasáhnout do důstojnosti člověka.

Problém je ale v tom, že každá regulace má dvě vrstvy. První je deklarovaná a morálně přitažlivá: chráníme občana. Druhá je praktická a mocenská: kdo ponese náklady, kdo se bude bát, kdo získá výjimku a kdo bude rozhodovat o tom, co je ještě přípustné.

AI Act počítá s vysokými sankcemi. U některých porušení mohou dosahovat až desítek milionů eur nebo procent z celosvětového obratu. Pro velké firmy je to nepříjemné, ale zvládnutelné. Mají právníky, compliance oddělení, konzultanty a kapitál. Pro menší hráče, startupy, nezávislé vývojáře nebo open-source komunitu může být už samotná právní nejistota dostatečnou bariérou.

Tady se ukazuje stará ironie regulace. Tvrdí, že chrání slabé před silnými, ale často vytvoří prostředí, ve kterém si pravidla mohou dovolit hlavně silní. Velký hráč si koupí právní posudek. Malý hráč se raději do ničeho nepustí.

To neznamená, že každá část AI Actu je špatně. Tak jednoduché to není. Znamená to ale, že bychom neměli přijímat jazyk ochrany jako automatický důkaz legitimity. Regulace není dobrá jen proto, že má dobrý název a správné úmysly. Musí obstát i v otázce, komu ve skutečnosti dává moc a komu bere prostor jednat.

Největší paradox: občan pod pravidly, stát s výjimkami

Nejdůležitější otázka u AI regulace nezní, co všechno bude muset splnit soukromník. Skutečně důležitá otázka zní, co všechno nebude muset splnit stát.

AI Act obsahuje výjimky pro systémy používané výhradně pro vojenské, obranné nebo národně-bezpečnostní účely. Národní bezpečnost zůstává v odpovědnosti členských států. Tady se dostáváme k velmi známému vzorci: pravidla pro občany a firmy jsou podrobná, ale stát si ve jménu bezpečnosti ponechává zvláštní prostor.

Tohle je jádro problému. Když AI používá jednotlivec, mluví se o riziku. Když ji používá firma, mluví se o regulovaném produktu. Když ji používá stát, mluví se o bezpečnosti.

U biometrické identifikace je to vidět zvlášť dobře. AI Act některé praktiky omezuje nebo zakazuje, ale zároveň umožňuje výjimky pro law enforcement v konkrétních situacích, například při hledání obětí, řešení bezprostřední hrozby nebo závažné kriminality. Někdo může říct, že to zní rozumně. A v izolovaném případě možná ano. Jenže svoboda většinou nemizí jedním velkým zákazem. Často mizí postupnou normalizací výjimky.

Výjimka se nejprve zavede pro extrémní případ. Potom pro vážný případ. Potom pro preventivní případ. A nakonec se z ní stane běžný nástroj správy. Takhle moc pracuje velmi často. Ne vždy zlomyslně, ale systematicky. Každá instituce má tendenci využít prostor, který dostane, a časem žádat další.

Právě proto není možné brát státní výjimky jako technickou poznámku pod čarou. Jsou to nejdůležitější části celého příběhu. Pravidla pro soukromníky říkají, jak moc stát důvěřuje občanům. Výjimky pro stát říkají, jak moc stát důvěřuje sám sobě.

A tady by měla začít presumpce viny vůči moci. Ne ve smyslu, že každý úředník je automaticky zlý. Ale ve smyslu, že moc nesmí být považována za legitimní jen proto, že sama sebe označí za bezpečnostní.

AI v rukou občana a AI v rukou státu nejsou totéž

AI není dobrá nebo špatná sama o sobě. Je to zesilovač. Zesiluje toho, kdo ji drží, a účel, ke kterému ji používá. Proto je velmi zavádějící mluvit o AI obecně, bez rozlišení mezi dobrovolným použitím jednotlivcem a mocenským použitím institucí.

Když AI používá občan, může mu pomoci porozumět smlouvě, připravit námitku, vytvořit projekt, zautomatizovat práci, naučit se nový obor nebo si ověřit tvrzení politika. To není dokonalá ochrana před omylem, ale je to posílení schopnosti jednat. AI v takovém případě nepřebírá nad člověkem moc. Člověk ji používá jako nástroj.

Když AI používá stát, situace je jiná. Tam nejde jen o radu nebo pomoc. Tam může jít o rozhodování, třídění, vyhodnocování rizika, kontrolu, podezírání nebo automatizované zásahy do života lidí. V sociálním systému, policii, migraci, daních nebo veřejných službách může algoritmus začít fungovat jako filtr mezi člověkem a jeho právy. Člověk se pak nestřetává s živým protějškem, ale s profilem, skóre, modelem a procedurou.

Organizace jako Amnesty International nebo Human Rights Watch upozorňují, že automatizované systémy ve veřejné správě a sociálním státě mohou vést k diskriminaci, chybnému označování lidí, ztrátě důstojnosti a obtížné obraně proti rozhodnutí, kterému dotčený člověk ani nerozumí. To je přesně rozdíl mezi AI jako dobrovolným nástrojem a AI jako mocenskou infrastrukturou.

Když si člověk nechá od AI vysvětlit úřední text, rozšiřuje svoji autonomii. Když úřad použije AI k tomu, aby člověka zařadil mezi rizikové případy, rozšiřuje svoji kontrolu.

Obě situace používají podobnou technologii, ale politicky nejsou stejné. Zaměňovat je znamená mazat rozdíl mezi svobodným nástrojem a institucionální mocí.

Open-source AI jako problém pro centrální kontrolu

Ještě citlivější než komerční AI asistenti jsou otevřené modely, lokální nástroje a decentralizované způsoby používání AI. Centralizovaný nástroj se dá regulovat přes firmu. Stát nebo regulátor může tlačit na poskytovatele, měnit pravidla, vyžadovat dokumentaci, zavádět povinnosti nebo vynucovat filtrování. Uživatel je v takovém modelu závislý na bráně, kterou někdo spravuje.

Open-source AI a lokální modely jsou jiné. Nejsou nutně dokonalejší, bezpečnější nebo morálně lepší. Ale politicky jsou odlišné, protože schopnost není uzamčená pouze v centrální službě. Člověk, firma nebo komunita si může provozovat vlastní nástroje, ladit vlastní pracovní postupy, automatizovat vlastní procesy a nebýt úplně závislá na tom, co velká platforma nebo regulátor dovolí.

To je pro centrální kontrolu nepříjemné. Moc se snáz vyrovná s jednou velkou platformou než s milionem lidí, kteří mají schopnost ve vlastních rukou. Centralizovaná technologie se dá ochočit. Decentralizovaná kompetence se spravuje hůř.

Samozřejmě i open-source AI může být zneužita. To platí pro každou silnou technologii. Ale pokud přijmeme princip, že otevřený nástroj je podezřelý jen proto, že může být použit špatně, skončíme ve světě, kde bude podezřelá každá významná schopnost jednotlivce. A to je přesně svět, ve kterém se svoboda mění v povolený provoz pod dohledem.

AI je v tomto podobná internetu, šifrování nebo Bitcoinu. Není důležitá jen tím, co umí technicky. Je důležitá tím, že přesouvá část moci od institucí k jednotlivci. A vždy, když se takový přesun začne dít, objeví se stejný argument: musíme to regulovat, protože by to někdo mohl zneužít.

Ano, mohl. Ale možnost zneužití není automatický důkaz legitimity plošné kontroly.

Svobodná odpověď není svět bez odpovědnosti

Svobodný pohled na AI neznamená svět bez odpovědnosti. To je častá karikatura. Když někdo pomocí AI podvádí, vydírá, krade identitu, poškozuje cizí pověst, porušuje smlouvu nebo útočí na cizí systémy, má nést odpovědnost za konkrétní čin. V tom není žádný rozpor se svobodou.

Rozpor začíná ve chvíli, kdy se z odpovědnosti za škodu stane preventivní podezírání nástroje. Není totéž trestat podvod a předem regulovat každého, kdo má nástroj, kterým by teoreticky mohl podvádět. Není totéž řešit konkrétní deepfake a podezírat každou generativní technologii. Není totéž chránit člověka před skutečným zásahem do jeho práv a vytvářet režim, ve kterém musí pokojný uživatel dokazovat, že není riziko.

Voluntaristický rámec stojí na jednoduchém principu: dobrovolné jednání je výchozí stav. Donucení potřebuje důkaz. Kdo porušuje práva druhých, nese odpovědnost. Kdo jen používá nástroj, netrestá se za možnost, že by ho jednou mohl zneužít.

Tento rozdíl je zásadní. Svobodná společnost vychází z předpokladu, že člověk smí jednat, dokud nezasahuje do práv druhých. Správcovská společnost vychází z předpokladu, že člověk smí jednat, až když se vejde do povoleného rámce rizika. První model vytváří dospělé jednotlivce. Druhý model vytváří spravované subjekty.

A právě proto je debata o AI tak důležitá. Nejde jen o technologii. Jde o to, jaký výchozí vztah mezi jednotlivcem a mocí považujeme za normální.

Skutečná otázka: kdo má nést důkazní břemeno?

Celý spor o AI se nakonec dá zredukovat na jednu otázku: kdo má nést důkazní břemeno?

Má občan dokazovat, že smí používat nástroj, který mu pomáhá učit se, tvořit, podnikat, analyzovat a bránit se složitosti systému? Nebo má moc dokazovat, že má legitimní důvod mu v tom bránit?

Presumpceviny stojí právě na tomto obrácení. Stát, úřad, regulátor ani instituce nejsou legitimní automaticky. Nestačí, že něco nazvou bezpečností. Nestačí, že něco zabalí do ochrany spotřebitele, veřejného zájmu, digitální důvěry nebo prevence rizik. To všechno mohou být skutečné hodnoty, ale také velmi pohodlný jazyk pro rozšíření kontroly.

Moc má dokazovat. Občan nemá být vinen tím, že je schopnější.

AI dělá jednotlivce schopnějším. Ne dokonale. Ne bez rizik. Ne bez chyb. Ale dost na to, aby se změnila jeho výchozí pozice. Dříve stál před institucí často sám, zmatený a odkázaný na její jazyk. Dnes může stát před institucí s nástrojem, který mu pomůže rozumět, ptát se, porovnávat a reagovat.

Možná se stát nebojí AI samotné. Možná se bojí toho, co AI umožňuje: člověka, který se rychleji učí, lépe argumentuje, méně se bojí formulářů, umí tvořit hodnotu mimo zavedené struktury a nepotřebuje tolik prostředníků.

Takový člověk není hrozbou pro společnost. Je hrozbou pro představu, že společnost má být řízena shora.

Závěr

AI není spasitel. Nevyřeší lidskou hloupost, neodstraní manipulaci, nenahradí úsudek a nezaručí pravdu. Bude produkovat chyby, povrchnost, falešnou jistotu i nové formy závislosti. Naivní technooptimismus je stejně slabý jako regulační hysterie.

Přesto je AI historicky důležitá. Dává obrovskému množství lidí první vrstvu schopnosti. Ne dokonalost, ale začátek. Možnost lépe se ptát, rychleji se učit, víc tvořit, rozumět složitým textům, připravit si vlastní projekt, bránit se byrokracii a nebýt úplně odkázaný na institucionální výklad světa.

To je jádro svobody. Svoboda není jen právo být ponechán na pokoji. Je to také schopnost nebýt bezmocný.

Když stát říká, že se bojí rizik AI, má smysl ho poslouchat. Rizika existují. Ale když stejný stát vytváří složitá pravidla pro občany, firmy a vývojáře, zatímco si ponechává výjimky pro bezpečnost, dohled a donucení, nemá dostat automatickou důvěru. Má dostat otázku.

Proč má občan nést presumpci rizika, zatímco moc si ponechává presumpci legitimity?

AI jako nástroj svobody neznamená svět bez odpovědnosti. Znamená svět, ve kterém schopnost jednotlivce není sama o sobě podezřelá. A pokud se stát bojí autonomního jednotlivce, problém nemusí být v jednotlivci. Možná je problém ve státě.

FAQ

Je AI opravdu nástroj svobody?

Může být. Sama o sobě není svobodná ani nesvobodná. Záleží na tom, kdo ji používá a k čemu. V rukou jednotlivce může snižovat závislost na institucích, zlevňovat vzdělání, pomáhat s podnikáním a posilovat schopnost bránit se byrokratické složitosti. V rukou státu může naopak posílit dohled, scoring, automatizované podezírání a kontrolu.

Znamená kritika regulace AI, že AI nemá mít žádná pravidla?

Ne. Smysluplná odpovědnost je nutná tam, kde vzniká konkrétní škoda: podvod, vydírání, krádež identity, zásah do práv druhého, porušení smlouvy nebo zneužití cizích dat. Problém není odpovědnost za škodu. Problém je preventivní podezírání samotného nástroje a pokojného použití.

Co je na EU AI Actu problematické?

Problematická není samotná snaha řešit rizika AI. Problematická je kombinace vysoké složitosti, vysokých sankcí, compliance nákladů a výjimek pro státní použití v oblastech jako národní bezpečnost, obrana nebo law enforcement. Takový rámec může v praxi více zatížit malé hráče a zároveň ponechat velký prostor institucím moci.

Proč je rozdíl mezi AI v rukou občana a AI v rukou státu?

Protože občan používá AI dobrovolně jako nástroj pro vlastní orientaci, tvorbu, učení nebo obranu. Stát ji může používat mocensky: k rozhodování, kontrole, vyšetřování, třídění lidí nebo automatizovanému podezírání. Stejná technologie má jiný politický význam podle toho, jestli ji používá jednotlivec proti vlastní bezmoci, nebo instituce proti jednotlivci.

Je open-source AI důležitá pro svobodu?

Ano, protože snižuje závislost na centralizovaných platformách. Otevřené a lokálně provozované modely mohou umožnit jednotlivcům, komunitám a malým firmám používat AI bez úplné závislosti na několika velkých branách. Zároveň ale platí, že i open-source AI může být zneužita. Řešením má být odpovědnost za konkrétní škodu, ne podezírání samotné existence nástroje.

Jaký je voluntaristický pohled na AI?

Voluntaristický pohled říká, že pokojné použití nástroje nemá být předem považováno za vinu. Člověk má nést odpovědnost za konkrétní porušení práv druhých, ne za to, že používá silnou technologii. Důkazní břemeno nemá nést jednotlivec, který chce jednat, ale moc, která mu chce v jednání bránit.