Vít Rakušan, současný ministr vnitra České republiky, má o svobodě slova zvláštní představy. Jako zástupce vlády, která se zdánlivě ohání demokratickými hodnotami, včetně svobody projevu, by měl být jejím neúnavným ochráncem. Místo toho nám však pravidelně ukazuje, že pro něj svoboda slova není univerzálním právem, ale spíše nástrojem, který lze kdykoliv ohýbat dle potřeb moci. Svoboda slova, podle Rakušana, totiž zjevně neznamená svobodu pro všechny, ale svobodu jen pro ty, kteří si zaslouží být vyslyšeni. A kdo rozhodne, kdo si to zaslouží? On a jemu podobní.
Anarchokapitalista, který si zakládá na absolutní svobodě jednotlivce a jeho právu vyjadřovat se bez omezení, musí s hrůzou sledovat, jak je tato svoboda pod taktovkou Víta Rakušana postupně rozkládána. Za všech okolností je nám vnucováno, že svoboda projevu musí být „vyvážená“ a „zodpovědná“. Jinými slovy, máme sice právo mluvit, ale musíme mluvit správně. Tohle není svoboda, to je parodie.
Svoboda, ALE…
Rakušan a jeho souputníci v politických kruzích nám opakovaně ukazují, že pro ně je svoboda slova něčím, co má své hranice. Jaký je to paradox, když člověk z ministerstva vnitra, tedy instituce historicky známé tím, že kontroluje a dohlíží na chování občanů, má vůbec tu drzost o svobodě mluvit! Jeho výroky typu „svoboda slova nesmí být zneužívána k šíření nenávisti“ zní na první poslech rozumně. Jenže co to vlastně znamená? Kdo určí, co je nenávist? Je to Vít Rakušan? Je to nějaký úředník s naditou složkou plnou předpisů a směrnic? A kde se bere ta moc rozhodovat, co je nenávist a co už ne?
Tady se skrývá nebezpečí každé „svobody s výhradami“. Když jednou dovolíme, aby nějaký státní činitel či úředník rozhodoval, co smíme a nesmíme říkat, máme po svobodě. Diktatury a totality vždy začínají tím, že se začnou omezovat „škodlivé“ názory, ať už to byly kdysi „buržoazní elementy“ nebo „nepřátelé lidu“. Nyní jsou to „dezinformátoři“ nebo „xenofobové“. A výsledek? Stát – tedy aparát řízený lidmi jako Rakušan – má kontrolu nad tím, co si můžeme myslet a říkat. Tohle není svoboda, to je cenzura zabalená do pokryteckého hávu morálky.
Diktátor v demokratickém kabátku
Na první pohled může Vít Rakušan vypadat jako vzorný demokrat, který hájí práva občanů. Ale pod povrchem se skrývá něco temnějšího. Jako správný příslušník státní elity věří, že má právo řídit životy ostatních. Svoboda projevu? Ano, ale pouze pokud mluvíte podle pravidel. Jakákoliv odchylka je okamžitě označena za hrozbu. A když je to hrozba, je třeba ji eliminovat. Tak funguje mentalita každého, kdo nechápe základní principy svobody. Nevěří v odpovědnost jednotlivce a jeho právo rozhodovat o sobě samém. Ne, věří v systém, který on sám musí kontrolovat. Proto také vymýšlí nové zákony, omezení, předpisy – a vždy s jednou a tou samou výmluvou: chránit nás.
Jenže anarchokapitalista ví, že nikdo nepotřebuje ochranu od státu. Ochrana od lidí jako je Vít Rakušan? To je vtip! Svoboda buď je, nebo není. Nemůže být „svoboda, ale…“. Rakušan se snaží vlichotit lidem tím, že jim naservíruje iluzi bezpečnosti. Boj s dezinformacemi, regulace online diskusí, postihy za „nepřijatelné názory“. To vše je prezentováno jako ochrana naší společnosti před nebezpečím. Kdepak, není to ochrana. Je to mocenská hra. Je to pokus udržet kontrolu a umlčet všechny, kteří se odváží mluvit jinak.
Moderní cenzura v novém hávu
Ve jménu „boje proti dezinformacím“ stát, vedený Rakušanem, navrhuje stále tvrdší a tvrdší zákony. Mluvit volně? Ne, to je nebezpečné. Musíme chránit společnost před nepravdivými informacemi. Jenže kdo určí, co je pravda a co lež? Centrální moc. A tady se opět dostáváme ke kořeni problému – stát, vládní instituce a jejich představitelé chtějí kontrolovat každý aspekt našich životů. Svoboda projevu není výjimkou. Není to o ochraně občanů, je to o ochraně moci. Svobodné šíření myšlenek by totiž znamenalo, že lidé mohou začít zpochybňovat samotnou podstatu tohoto státu, tohoto systému, a možná by si začali klást otázku: K čemu vůbec vládu potřebujeme?
Rakušan se zaklíná tím, že jen chrání demokracii. Jenže skutečná demokracie by se neměla bát názorů. Neměla by potřebovat zákony, které potlačují „nepohodlné“ hlasy. Pokud je nějaký systém natolik křehký, že se bojí názorové opozice, pak ten systém selhal.
Svoboda, která už neexistuje
Vít Rakušan není ochráncem svobody. Je ochráncem státního aparátu, který nás chce ovládat. Anarchokapitalista ví, že skutečná svoboda slova nespočívá v tom, že se budete vyjadřovat tak, jak vám to povolí úřady. Svoboda buď je, nebo není. A pokud musí být podmíněna souhlasem moci, pak už žádná svoboda neexistuje.
Vít Rakušan nám tedy ve svém stylu předvádí, jak vypadá „demokratická“ cenzura. Svoboda slova? Ano, ale jen pro ty, kdo mluví správně. Skutečná svoboda? Jen pro vyvolené. Rakušan je důkazem toho, že lidé u moci si budou vždy hledat způsoby, jak nás o naši svobodu připravit – a ještě nám budou říkat, že to dělají pro naše dobro.